Milé ženy, moc ráda bych vám všem poděkovala za příspěvek, kterým jste nám výrazně pomohly k získání naší nové čtyřnohé lásky – asistenčního pejska Dráčka.

Pomohly jste tím jedné handicapované slečně získat neocenitelného kamaráda, průvodce, komunikátora, ale také zachránce. Dráček je totiž sice označen jako pes asistenční, ale pod tímto pojmem je schováno několik jeho „funkcí“ – je psem průvodcovským, což znamená, že naši dceru doprovází, zamezuje tomu, aby dcera vběhla do silnice, je schopen ji najít, pokud by se ztratila… Zároveň je i psem balančním – pomáhá jí v momentech, kdy je pro ni těžké např. sejít schody nebo třeba kopec. Má ale také jednu funkci, která je vyloženě zdraví a život zachraňující – je psem detekčním, což znamená, že detekuje přicházející epileptické záchvaty, a to až půl hodiny předem. Díky tomu tedy máme šanci v danou chvíli dostat dceru do bezpečí – tak, aby si neublížila, nespadla pod auto, anebo třeba do kolejí. Dráček je zkrátka nepostradatelným kamarádem a zároveň takovým doktorem na čtyřech nožkách – je totiž i psem canisterapeutickým. Zvířecí terapie je výraznou součástí pomoci naší Báře, působí blahodárně na tělo i na psychiku, navíc Bára je velkou milovnicí zvířat. Konkrétně pejsek pomáhá už i tím, že vůbec je a že zůstává v klidu i v situacích, které pro Báru jsou náročné. Ona vidí, že pejsek je v klidu, a tak se její strach a úzkost v danou chvíli roztříští. Pejsek je kotvou, oporou, pomocí. Díky němu je Bára schopna projít i místy, kde je něco, co by ji za jiných okolností natolik rozhodilo, že by nebyla schopna projít. Takové situace jsme teď zažívali hodně, Bára nebyla dlouhou dobu schopna téměř vůbec cestovat, neboť ji svazovaly tak velké úzkosti, že z nich měla až záchvaty (kombinaci epileptických a psychogenních). Tím slovem cestovat myslím třeba jet vlakem, busem, anebo i jen jít na delší procházku. Stačilo, aby někde zablikalo světlo (třeba projíždějící sanitka) anebo aby někde byl hluk, který jí vadí, a Bára šla do záchvatu. Je totiž vysoce senzoricky citlivá, vnímá vše podstatně intenzivněji než běžný člověk. Tím „vše“ myslím jak vjemy, tak i pocity lidí, ale i zvířat. Ona dokáže vše neskutečně nacítit, je to pak takové klubko pocitů, které ona neumí rozklíčovat, neumí rozeznat, který z těch pocitů je a není její vlastní, neumí si vzniklou situaci vykomunikovat, neumí si v sobě nastavit hranici, kdy ještě může druhým pomoci a kdy už ne. Chtěla by totiž pomoci všem. A pamatuje si i události, které se někomu pro nás v podstatě cizímu staly před lety. Příklad z dneška: Začala mi vyprávět o tom, že je jí líto, že někomu umřeli křečci. Protože měli zvláštní jména, vzpomněla jsem si i já, že šlo o křečky Bářiny někdejší masérky. Křečci ale umřeli asi tak před deseti lety a k masérce už nechodíme asi dva roky. A Báru to trápí, jako by to bylo dnes a přímo u nás. Nebo mi řekla, že je jí líto, že umřela Květuška. Květuška byla moje teta, která zemřela cca před rokem, bylo jí téměř devadesát a léta měla Alzheimera. Bára říkala, že se s ní skamarádila. Já říkala Báře: „Ale Baru, ty ses s tetou viděla asi dvakrát, a to tak, že jsme se jen na chvilku potkali, a to už v době, kdy nás nepoznávala.“ Bára na to: „Ale já jsem se s ní skamarádila až když umřela.“

Tolik jen k naší Báře – děvčeti s tak extrémní citlivostí, že se do dnešní „přesvětlené“, „přehlučené“ a v mnohém povrchní doby prostě nehodí. Víte, často si pokládám otázku, kde je vlastně ten handicap – zda u Báry v její citlivosti a jinakosti, která je (vlastně čistě pro potřeby úřadů a školy) diagnostikována jako porucha, anebo ve společnosti, která je uspěchaná, povrchní a stále má bohužel s jakoukoliv jinakostí potíž.

No a pak se mi stane, že v té společnosti uvidím někoho, kdo se jí vymyká. Někoho nenápadného, kdo se v danou chvíli ukáže jako neskutečný frajer, člověk milující, pokorný, pomoc nabízející. Mluvím i o vás, milé ženy. Patří vám opravdu obrovský, neskutečný dík.

Dovolte mi se ještě vrátit k Báře. Asi víte, že ona už před časem svého asistenčního pejska měla. Byl to náš neuvěřitelně zlatý Maxík. Zlatý povahou i rasou – byl to totiž zlatý retrívr. Měla ho zhruba pět let. Jenže bohužel téměř před rokem stačila vteřina, kdy se Maxík střetl s koly auta, které v daném místě nejelo zrovna pomalu. A Bára byla u toho, když vydechl naposledy, v taxíku, těsně přede dveřmi veteriny. Byla to naprosto příšerná situace, neskutečně nespravedlivá jak vůči Maxíkovi, tak vůči Báře. Prošli jsme si opravdovým psychickým peklem. Smutek po Maxíkovi je stále velký, ale Dráček jej s úspěchem rozbíjí. Na někoho by to možná mohlo působit tak, že jsme pejsky vyměnili „kus za kus“, ale věřte, že to tak rozhodně není. Jsme i rádi, že Dráček je jiný než Maxík (rasou, zbarvením a trochu i povahou), připadá nám to i vůči Maxíkovi důstojné.

Do Bářiny (i naší) psychiky zasáhla během roku ještě jedna rána. Tři měsíce po Maxíkově odchodu, tedy v době, kdy jsme se začali aspoň trochu vzpamatovávat z nejhoršího, se manžel těžce zranil. Téměř přišel o ruku. Dovedete si představit, co to způsobilo v hlavě a srdci vrcholně citlivé slečny. Řádně to „zamávalo“ i s námi, a to jsme myslím dost odolní. Právě to byla doba, kdy by Bára pejska nejvíc potřebovala, ale neměla jej.

Manžel stále nemá ruku plně funkční, ani zdaleka, a úplně na sto procent zřejmě nikdy nebude. Proto i pro něj, a ve finále i pro mě, je tak moc důležité mít doma psího pomocníka. Abych to upřesnila – ještě máme dva kocoury (staršího zachráněného, k němu od letoška kotě dovezené od kamarádky, která zachránila jeho březí maminku) a králindu (z azylu – zachráněnou od popelnic). Jsme zkrátka zvířecí rodina.  Ale asistenční pejsek má tu nespornou výhodu, že s námi může všude. Tedy abych byla přesná – kromě krytého bazénu a sauny, což jsou ale místa, kam podle mě rozumný člověk psa nebere.

Milé ženy, řeknu to asi takto: Pomohly jste nejen jedné holce, ale i její rodině najít opět cestu ke štěstí. Najít znovu radost ze života, oprostit se od zlých věcí a soustředit se na ty dobré. Pomohly jste nám získat neskutečného parťáka, klenot naší rodiny. Darovaly jste nám přes třicet kilo lásky, oddanosti, důvěry, pomoci a legrace (Dráček je totiž neskutečný vtipálek).